Sněžnice jsou dávno osvědčeným, staletími prověřeným prostředkem k pohybu zasněženou krajinou. Využívali je severoameričtí Indiáni, Eskymáci, severoevropské národy a ani v našich končinách nejsou žádnou novinkou.

Původ a stáří sněžnic jsou velkou neznámou, zmiňoval se o nich ale už řecký historik a filozof Strabon (cca 63 před n. l. - 24 před n. l.), který uváděl, že obyvatelé Kavkazu používali velké ploché kusy kůže, aby se nebořili do sněhu, a že Arménci k tomuto účelu využívali kulaté dřevěné desky.Téměř každý severoamerický indiánský kmen měl vlastní typ sněžnic, nejjednodušší a nejprimitivnější byly vynalezeny daleko na severu; Inuité měli dva rozdílné modely - jeden byl formován do trojúhelníku, přibližně 45 cm dlouhý, druhý model byl zaoblený. Jižněji byly sněžnice užší a delší; ty nejdelší (téměř dva metry) byly objeveny u Kríjú.

Sněžnice rozkládají díky své velké ploše hmotnost člověka, takže ten se méně boří do sněhu. Poskytují možnost neomezeného pohybu bez běžeckých stop, na otevřených pláních, pohyb v zalesněných nebo křovinatých terénech, bez nutnosti absolvování jakéhokoli tréninku. Nezanedbatelnou výhodou sněžnic je také jejich skladnost.